ISLAND

Svým způsobem cesta snů. Představte si, že potřebujete udělat dotáčky do filmu, a tak si na to půl roku předem naplánujete termín s kamarády, se kterými se normálně nemáte šanci potkat, protože všichni máme plno jiné práce. (Zkuste naplánovat setkání Juračka, Náplava, Hošek a Horký!) Čas nasadíte, aby byl mimo sezónu a jedete na Island – to už je samo o sobě destinace snů.
Týden je samozřejmě na tak parádní kus světa, jako je Island, zatraceně málo. Takže se člověk musí smířit s tím, že je na světě příliš mnoho žen na to, aby je stihl všechny…himl, to sem nepatří…je na tom místě příliš mnoho krás, aby je stihl všechny vidět během jedné cesty. Jakmile to člověk přijme jako fakt, přestane se trápit pro to, co mine, ale nadchne se tím, co uvidí. A je to v klidu, protože tento ostrov nadchne v podstatě kam se podíváte. A nemusíte být vyloženě na těch slavných „instagramových” místech (ale i tam je krásně, Ledovcová zátoka nebo Černá pláž, to je tutovka.).

Co bylo nejlepší? Nene, nebudu mluvit o cestě k ledovci, ani o ranních východech slunce. Naprosto největší bomba pro mne bylo, když jsme si vlezli do termálního jezírka, na hlavu čepici, na břeh stativy s fotoaparáty a ručník. A kolovala láhev rumu. Vždycky jsme si otřel ruce, když začala polární záře, tak jsem spustil časosběr a rychle zase zpátky do vody, aby mi nebylo chladno. Lidi zlatí…

Dokonce mi to nádherné místo dopřálo i koncentrovanou polárnickou historku. Možná jste slyšeli, že právě tady byla v prosinci 2019 odhalena pamětní deska prvnímu ledovci, který zmizel. Jmenoval se Okjökul. Ledovec ok. Jaká tragikomedie… Autem dojedete asi 3 kilometry od místa, kde ledovec býval. Nádherný západ slunce, postavil jsem si stan a usnul. Uprostřed noci mne probudila bouře. Vítr byl tak silný, že vytahal všechny kolíky ze sopečného písku. Poryvy byly tak silné, že se vítr v jednu chvíli opřel do karimatky a posadil mne! Pochopil jsem, že je to výzva. Když jsem od tří do půl čtvrté držel stan a on se přitom pořád omotával kolem mne, div že se tyčky nezlomily (klobouk dolů před konstruktéry v Bergansu!), pochopil jsem, že se budu muset přemístit do auta. Proč zbytečně bojovat o polárnické ego, když by to mohlo znamenat roztrhaný stan? I tak bylo potřeba vymyslet, jak ze stanu vylézt (když byl pořád v pohybu) a také jak jej nenechat uletět, zatímco začnu nosit jednotlivé věci do auta! Teď v teple obýváku, když o tom píšu, se mi to jeví jako jednoduchá blbina, ale měl jsem hodně co vymýšlet a plánovat. Promoklý a promrzlý jsem se po půlhodině nasoukal do kaďoura, jak jsme přejmenovali Kodiaka, kterého mladoboleslavští půjčili Mirkově srdcařské filmové partičce. Tak to je k ničemu, v tomto se nedá nikam chodit. V duchu jsem odpískal plánovaný pochod za památníkem ledovce okjokula, protože na to prostě nejsou podmínky. Spustil jsem zadní sedadla, pokřivil záda podle linie ohnutých opěradel a na chvíli usnul. Kolem osmé jsem koukal přes čelní sklo na fujavici a déšť venku. Když jsem sem jel cíleně i kvůli tomu rozpuštěnci, přece to nezabalím tři kilometry před cílem jenom proto, že maličko fouká a drobátko poprchává!? Takže obléknout, do navigace uložit souřadnice auta a ven! Během pár vteřin jsme byl totálně mokrý.
Ok, dokud se budu hýbat, zima mi nebude. Ostrým tempem do kopce, alespoň to rychleji uteče. Není už moc co dalšího čekat. Chyba lávky! Přidal jsme si pár výškových metrů a déšť se změnil ve sněhovou vánici. Za chvíli už prošlapávám cestu sněhem – jak nahoru nevede žádná cesta, jdete podle azimutu, jeden horizont za druhým. A po pár dalších horizontech se přidala ještě mlha. Hmmm, člověk je kousek od auta jako totální mastňák, přitom stačí udělat navigační chybu a člověk bude adept na zmrznutí!
Došel jsem k místu, kde býval ledovec a bylo mi z toho všeho smutno. I toto jsem musel nějakou dobu hledat – žádné směrovky, žádná cesta, žádné označení…prostě chodíte sem a tam, doprava, doleva, než to najdete. Na dně je jen malé jezírko, jako kdyby se Okjökul počůral…
Žádné velké zastávky, projít, prohlédnout, nenechat promoklé boty a oblečení aby mne prochladilo a stejně ostrým tempem zpátky. Ale kudy? Do bílé mlhy…bez výhledu…podle navigačního bodu, kterým je auto…ve kterém je sucho, umí zatopit a taky tam mám od Trumy několik pytlíků jídla…
No jo, celé to trvalo jenom nějaké čtyři a půl hodiny, vlastně legrace. Ale nádherně jsme si zapolárničil. Taková dokonalá povedená polárnická degustace snad všeho, co ta činnost nabízí…

Dejte si! 🙂