Kdo chce letět, musí skočit!

Živí mne, že jsem REŽISÉR (dokumentárních filmů i reklam, mám za sebou i malé hrané projekty, které mne moc baví), nezbláznil jsem se díky tomu, že jsem POLÁRNÍK (kdekdo si myslí, že tam jezdím za dobrodružstvím, proč ne, ale hlavně tam jezdím za klidem a mírem těch míst) a celý život mne zajímá setkávání lidí, komunikace, fungování společnosti a společenství – proto se velice rád hlásím k oboru, kde jsem na Univerzitě Karlově udělal Ph.D., a tak jsem SOCIOLOG a zajímá mne fungování mezilidské i masové, mediální komunikace.

Narodil jsem se padesát let po vynálezu ledničky, tedy v roce 1973. (shodou okolností to bylo i 75 let poté, co Jaroslav Kříženecký promítnul na Pražské světové výstavě první české filmy.) Jsem nedělňátko, bylo to čtvrtého února. Od dětství mě zajímalo cestování a filmařina, a tak jsem po revoluci v osmadevadesátém nezačal podnikat, ale cestovat. Chtěl jsem potkat lidi! Proto nejsem milionář (kdoví, třeba někdy budu?), ale mám mraky silných zážitků a solidní archiv. Navštívil jsem asi stovku zemí a natočil zhruba stejný počet filmů. Došel jsem na severní, jižní pól i pól chladu na Sibiři, po svých přešel Grónsko, jako první (s Vaškem Sůrou) přešel mongolské jezero Khovsghol, objevil potopené lodě na Maledivách atd. Jako autor a spoluautor jsem napsal a spolunapsal dvanáct knih (a Bože chraň – jedny skripta!), z nichž se některé staly bestsellery. Dvakrát mi dali cenu Egona Ervína Kische za literaturu faktu, dostal jsem Cenu Miroslava Ivanova, stříbrnou medaili Masarykovy Univerzity, nominovali mne na Českého lva a na Czech Press Photo. Dík za ty ceny i za to, pokud jste to někdo dočetli až sem……a pro milovníky detailů pár dalších podrobností:

Vystudoval jsem základní školu v Brně na Slovanském náměstí. Poté, co jsem přežil první roky pod vedením naší tehdejší soudružky učitelky, byl jsem pro zbytek života víceméně vybaven mnoha odstrašujícími zkušenostmi a to mne také celkem logicky dovedlo k přesvědčení, že další lidi už snad budou lepší. Zde prazárodek mého optimismu a víry, že skoro všechno se dá nějak přežít.

Pak jsem udělal maturitu v Brně na gymnáziu na Koněvově ulici a konečně opět v moravské metropoli státnice na Masarykově univerzitě, na pedagogické fakultě. Obor Občanská výchova (pozor, studium až po pádu komunismu!) a Speciální pedagogika. Zde zárodky toho, že pořád o něčem mudruji, vymýšlím a vstupuji do debat – nemůžu si pomoci, jsem učitelskej… (ale to byli a jsou i jiní velikáni naší historie, jako Komenský, Šimek, Vláčil, Svěrák – tak snad to nakonec nebude tak zlé). 

Následovalo stěhování do Prahy za prací v roce 1995. Brno mám moc rád a vracím se tam, koneckonců do tohoto města patří moje vzpomínky na nádherné první lásky, na muzikantské začátky a mejdany, kde mne Vlasta Redl, Wabi Daněk a Slávek Janoušek učili jak pít alkohol…ale aby si člověk mohl nezávisle fungovat po svém a věnovat se tomu, co chce, jde to snáz v Praze.

Živil jsem se jako moderátor v televizi, odvysílal jsem kolem tisícovky živě vysílaných pořadů Studio 6, mraky dalších relací, dokonce jsem moderoval setkání 28 prezidentů evropských zemí… Po určité době mi začalo připadat, že skoro všechny zajímavé lidi jsem v této zemi už potkal, skoro s každým jsme si něco řekli pro nějaké pořady – ale nic po mne nezůstává. Zavřu hubu a konec. A tak jsem se čím dál víc začal věnovat natáčení, které mne zajímalo od dětství, následovaly první minutové reportáže právě pro Studio 6, pětiminutovky do Objektivu a konečně první seriál Neznámá Země, když ve tvůrčí skupině Drdová – Ladman uvěřili mým plánům a podepsali se mnou první režisérskou smlouvu. Moderování mne ukrutně baví, moc rád stále beru moderátorské zakázky a výzvy, ale jako režisér jsem šťastný.

Pak další státnice na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku, obor režie. Kromě spousty velmi cenných workshopů a setkání (s některými spolužáky i učiteli spolupracujeme do dneška a je to super!) mne výrazně posunulo jedno filmové cvičení, které jsem totálně zpackal. Zjistil jsem, že i dobrý scénář (který jsem napsal) lze natočit blbě (ano, točil jsem to taky já) – a od té doby si dávám veliký pozor na svoji přípravu a na sestavu štábu.

V roce 2023 jsem na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy získal PhD na IKSŽ – Institutu komunikačních studií a žurnalistiky. Dostudoval jsem si to, protože mne velmi zajímala možnost usadit si přes pětadvacet let práce v médiích do teoretického rámce. Nebojte, nehodlám přesednout do akademického světa, ale vzdělávání považuji za důležité po celý život (heleho, jak se uzavírá to, že jsem učitelskej!) a tak mne moc baví občas na některých vysokých školách v ČR vést semináře a také se maličko posouvat i v maličké akademické prácičce…:-)

V roce 2022 jsme založili vzdělávací platformu www.socrato.cz kterou považuji za jeden ze zásadních životních projektů a věřím, že bude fungovat a přinášet radost, informace a pochopení světa spoustě lidem. Mrkněte tam!

Kdo má malé cíle, má malé výsledky.